Abstrakt, úvod a závěr

Závěrečné práce už jsou pomalu dopsané, blíží se jejich odevzdávání. Co mají společného abstrakt, úvod a závěr? Většinou píšeme až jako poslední, proto je jejich psaní pro někoho z vás třeba ještě aktuální. A já jsem o nich napsala článek.

CO MAJÍ SPOLEČNÉHO

Jak už jsem uvedla, píší se zpravidla na závěr celé práce. U abstraktu je to nutné, když musí shrnovat celou práci včetně výsledků. Závěr a především úvod si nejspíš můžete připravit předem, ale musíte se k nim pak vrátit, doplnit je, případně opravit podle vyznění práce, nesmí tam totiž být nic, co není v samotné práci (ani tam nesmí naopak nic důležitého scházet). Rovněž úvod není možné psát ve stylu „tak se necháme překvapit, jak to celé dopadne“, nýbrž musí vycházet z kontextu celé práce. Všechny tři části mají společné i to, že mají zpravidla podrobně předepsané, jak mají vypadat (jaký mají mít rozsah, zda jsou číslované apod.), přečtěte si tedy ještě jednou příslušné pasáže ze školních pokynů k psaní závěrečných prací. Dalším společnou vlastností těchto kapitolek je i to, že určitým způsobem vyčnívají z ostatního textu a je tudíž mnohem větší pravděpodobnost, že si je přečtou všichni hodnotitelé (dojem z nich může ovlivnit jejich názor na celou práci), proto byste jim měli věnovat zvýšenou pozornost.

ABSTRAKT

Abstrakt je shrnutí celé práce v kostce. Mělo by tam být všechno důležité – čím se zabývá, jaké zodpovídá hypotézy, jaký úkol jsme v ní řešili, jakým způsobem/jakou metodou, s jakými výsledky, jestli se podařilo splnit úkol, potvrdit/vyvrátit hypotézy. Je to takové představení práce, které může figurovat samostatně (bývá tak u prací vystavených na internetu – podle něj se čtenář rozhoduje, jestli si práci stáhne/bude číst). Práci podle něj může někdo na internetu vyhledávat – proto bývá součástí abstraktu seznam klíčových slov.
Píšeme jej neosobní formou, v přítomném čase (tedy „…řeší mediální obraz válečných uprchlíků v českých tištěných médiích…“, nikoli: „Své bakalářské práci jsem věnovala mnoho úsilí, a proto doufám, že se mi podařilo, abych vám zprostředkovala něco z toho, co jsem celý půlrok intenzivně zkoumala.“)
Je nevhodné psát do něj odkazy na samotnou práci („o tom, jaká metoda byla vybrána, se dočtete na straně 35“), psát zkratky, které budou vysvětlené až v textu, do abstraktu nepatří ani grafy nebo tabulky. Vzhledem k tomu, že by měl mít nejvýš 500 slov (ještě obvyklejší je 250 slov) a zpravidla by se měl vejít na jednu stránku, je stručnost opravdu nutná. Do abstraktu nepatří žádná obecná teorie (třeba definice pedagogiky nebo informačních technologií), leda snad kromě případu, že daný obor je téměř neznámý a kromě úzkého okruhu odborníků si pod ním čtenář nebude umět nic představit – takových je ale opravdu málo.

Trochu jiný význam má anotace – ta totiž na rozdíl od abstraktu obsahuje jen stručný popis toho, čím se práce zabývá, bez výsledků, použitých metod apod.

Nezapomeňte, že abstrakt i anotace se vypracovává ve dvou jazykových verzích, v češtině a (nejčastěji) v angličtině. Doporučuje se nechat si abstrakt přeložit od profesionála – na internetu je spousta agentur, kde takový překlad vyhotoví za cca 300 Kč.

ÚVOD

Úvod by měl být především uvedením do problematiky dané práce, nikoli celého oboru. Není dobré začínat příliš „ze široka“ (třeba u starověkých hliněných tabulek, když píšeme práci o nových médiích), všeobecný úvod stačí na dvě věty. Daleko důležitější je popsat problém, který v práci řešíme, důvod, proč se o něj zajímáme, a důvod, proč je v současné době aktuální. (Takovým důvodem by pochopitelně nemělo být „protože mi toto téma připadá zajímavé a myslím, že by bylo dobré se na něj podívat blíže,“ ba ani to, že jsem na dané téma už psal ročníkovou práci, tudíž mi bakalářka dá mnohem méně práce. Tedy, ono to důvodem být může, proč ne, ale do úvodu bychom měli napsat něco jiného. Důvody by měly být rozhodně objektivní, neobstojí tedy ani „tahle metoda se mi zdá skutečně nejlepší, moje rodina má také stejný dojem.“) Do úvodu patří stanovené hypotézy, metody, jimiž budeme provádět praktickou část, nastínění osnovy teoretické části – to ale neznamená výčet kapitol a už vůbec ne vysvětlování odborných termínů. Naopak můžete použít nějaký citát, pokud podpoří vaše sdělení. Nejdůležitější z úvodu tedy je, jaké téma budeme zpracovávat, jaký úkol řešit a jakými prostředky k tomu dojdeme. Rozhodně do něj nepatří výsledky a závěry, ty jsou prezentované v jiných částech práce. Pokud jej píšeme předem, měli bychom jej nakonec určitě zkontrolovat, aby v něm nebyla např. zmínka o průzkumu, který nakonec nebyl realizovaný apod.

Rozsah úvodu je většinou stanoven na 1-2 strany, školy často vydávají i pokyny ohledně číslování.

ZÁVĚR

V závěru bychom měli shrnout výsledky práce – jak se nám podařilo splnit úkol, zda se hypotézy potvrdily/nepotvrdily, tato rekapitulace je ovšem o něco kratší než kapitola Shrnutí v praktické části. Součástí závěru je rovněž informace o praktické využitelnosti práce, zda by se k nějakému praktickému účelu hodila již v této podobě, zda by se na ni dalo navázat dalším výzkumem a jakým způsobem.  Srovnání práce s jinými závěrečnými pracemi nebo literaturou patří spíše do kapitoly Diskuse, rovněž pak popis případných problémů, na které jsme narazili během realizace.

Přeji vám úspěšné dokončení a obhajobu vaší bakalářky. Pokud byste se chtěli inspirovat, co zkontrolovat před odevzdáním bakalářky, stáhněte si e-book CO ZKONTROLOVAT, NEŽ ODEVZDÁTE BAKALÁŘKU.